Dneska, 14.listopadu 07 se konala v sídle o.s.Baobab beseda o schizofrenii a dalších duševních onemocněních navazující na besedu, která byla před týdnem u nás ve škole na semináři biologie. Se Sváťou jsme se jako jediné z naší školy vydaly autobusem na Pankrác. Místnost, ve které byla beseda vypadala jako něc mezi klubovnou a třídou. Všude bylo spoustu výkresů a výtvorů a vypadalo, že "nemocní" se zde cítí dobře a uvolněně. Kolem stolu si sedlo celkem 11 posluchačů a besedovali s námi 4 duševně nemocní a dvě členky Baobabu.
Nejdříve se obecně mluvilo o schizofrenii, jejích příznacích a příčinách. Úplně to stejné jako ve škole. A pak přišly na řadu příběhy!
Jako první mluvil Ivo (27let), který před 6 lety prodělal první ataku
bipolární afektivní poruchy (maniodeprese). Začaly se mu střídat mánie, kdy šíleně utrácel a střídal holky a všechno mu připadalo skvělý, a deprese, kdy byl zavřený doma, nejedl, nekomunikoval s nikým. Tuto situaci mu způsobil rozchod s jeho přítelkyní a také problémy ve škole. Nakonec, když už několik týdnů nejedl, sám vyhledal doktora a ten mu předepsal prášky. Jenže jeho nemoc se mu vracela, začal na prášky pít, v důsledku toho prováděl špatné činy (rozbil počítač ve škole pěstí, vloupal se do kabinetu oknem...), načež ho chytila policie, která ho odvezla do Bohnic.
Po něm mluvil Martin (22let), kterému se ataka stala před 2 lety, když měl skládat maturitu a kouřil trávu. Začal odmítat kamarády a jednoho dne večer ukradl tátovi auto, s kterým odjel na Anděl, kde ho nechal zaparkované. Svléknul se do naha a pobíhal po ulici, až vběhl do jednoho domu, kde zvonil na zvonek. Otevřela mu romka a začala ho odhánět koštětem. Vyběhl ven na ulici, kde ho chytili policisté, odvezli ho do Motola, kde se sám začal domáhat, že je duševně nemocný a chce do Bohnic. V Bohnicích se mu líbilo-krásná příroda, keramika, pletení košíků, jízdy na koních...na závěr přiznal, že se mu další ataka stala v létě, ale neměla vážné důsledky, protože jí rozpoznal a konzultoval to se svým psychiatrem.
Další povídala Blanka (27let), která před 2 lety prožila atak
paranoidní schizofrenie. Ze začátku trpěla nespavostí, málo jedla, zapomínala, přepadala ji úzkost. Pak když jela metrem, tak se jí zdálo, že blikají světla a vsugerovala si, že to způsobuje ona svojí energií. Pak slyšela hlasy a myslela si, že to jsou myšlenyk jejího kamaráda, které ona čte a v důsledku toho si myslela, že se ten kamarád chce zabít, protože se mu to nelíbí. Takže se ho snažila všemožně zachránit, aby se nezabil. Dále měla bludy, že něco cítí a hmatové bludy, které ji bodaly po celém těle. Pořád si myslela, že není nemocná, až když si začala myslet, že ji chtějí zabít rodiče a bránila se jim, její sestra zabývající se profesionálně schizofreniky v ní rozpoznala nemoc a poslala ji do psychiatrické léčebny, kde si Blanka až po třech týdnech uvědomila, že je nemocná. Nikdy potom se jí nemoc nevrátila. Spouštěčem byl stres, protože měla moc koníčků a moc věcí na stíhání.
A nakonec povídal Tomáš (25let), kterého jsme slyšeli už v hodině. Stalo se mu to před 2 lety, když byl vystresován zkouškou z matematiky. "Zamiloval" se do holky Báry a aby ji získal, ak se chtěl stát ředitelem gymnázia. A aby mohl být ředitelem, tak musí mít známé na magistrátu a ty získá přes politiku. Takže se rozhodl svého kamaráda Luboše dostat do politiky. Přesvědčil jeho nejbližší kamarády, že by byl pro politiku výborný. Pak mu jedna holka řekla, že když studuje relativitu, tak je jako Albert Enstein. A když on byl Einstein, tak Luboš, který četl německou literaturu musí být Hitler. A tak ho chtěl dosadit do politiky a zároveň zabít, protože se stal bojovníkem dobra. Když na něj přišla samotná ataka, tak se zavřel u sebe v pokoji, naházel na hromadu knihy, rozdělil je na dobré a špatné a ty špatné počůral. Jeho máma poznala, že je něco špatně, odvedla ho k doktorce. Na chodbě před ordinací uviděl halucinaci, svého profesora relativity, který mu řekl: Turek. A tak chtěl jet, jako bojovník dobra, do Turecka zabít teroristy. Doktorka v něm rozpoznala příznaky (nemluvnost, nedokončené věty, divné pohyby, emociální vypjatost), zavolala muže v bílých pláštích a ti si ho odvezli do Bohnic, kde se léčil. Ale až měsíc po jeho propuštění uvěřil že byl opravdu nemocný.
Zatím se mu ataka nevrátila, ale podle mně pořád není smířený s tím, že je nemocný, narozdíl od zbylých tří kteří jsou s tím dokonale smíření. Blanka působila trochu utlumeně, asi vlivem prášků a Martin se své příhodě sám smál.
Beseda moc poučná nebyla, bylo to jen vyslechnutí pár dalších příběhů a myslím si, že kdybych trpěla nějakou takovouhle duševní nemocí, že bych to nepoznala o moc líp, než předtím.
