Sůl, pochoutka labužníků

Jelikož jsem dal lehce najevo svůj nesouhlas, dostal jsem od pí. uč. Taubrové za úkol napsat nějaký příspěvek na tyto stránky. Zvolil jsem téma, které vás zaručeně uspí i po několika šálcích kávy:) Takže příjemné čtení...


Sůl, pochoutka labužníků

Sůl (chlorid sodný) slouží nejen k ochucování pokrmů , ale je i zdrojem sodíku a chloridových iontů nepostradatelných pro funkci organismu. Denní příjem soli u člověka je asi 10 g . Každý člověk má v "sobě" kolem 250 g soli. Sůl je i nepostradatelným doplňkem stravy zvířat a slouží jako základní surovina v chemické výrobě a v řadě dalších odvětví.

Největšími nalezišti soli jsou moře. Průměrný obsah solí (myšleno všech) je asi 3,5 % (pro zajímavost: Velké solné jezero v USA má 27 % solí, Mrtvé moře v Izraeli více než 30 %). Asi před 250 miliony let bylo moře i ve střední Evropě. Protože zde v té době panovalo suché a , horké podnebí, mořská voda se zahustila. Vzniklé koncentrované solné roztoky klesly na dno. Důsledkem tektonických pochodů ubývalo stále častěji možnosti zpětného otoku husté mořské vody. Tím se koncentrace více zvyšovala a vykrystalovala kamenná sůl. Během existence Země klesla solná ložiska do velkých hlubin a byla překryta vrstvami různých sedimentů.

Sůl se používala už v pravěku. Od dávných dob, zvířata byla nucena chodit stezkami k přírodním zdrojům soli aby uspokojila požadavky svého organismu. Lidé pak obdrželi sůl jídlem zvěře. Když pak člověk začal hospodařit, musel také nacházet nové zdroje soli. Po celá tisíciletí se učil, jak sůl pomáhá uchovávat potraviny, vydělávat kůži a léčit rány.

První písemná zpráva o soli je stará asi 4 700 let a pochází z čínského spisu. V něm je uvedeno více než 40 druhů soli. Rovněž jsou tam popsány dva základní druhy získávání soli, tj. odpařováním z mořské vody a dolováním.

V Evropě pocházejí archeologické nálezy související s těžbou soli ze starší doby kamenné (např. Hallstatt v Rakousku, v jehož blízkosti byly v 19. století objeveny solné doly). Způsob těžby soli se v zásadě nezměnil ani v antice. Samotný Řím byl zásoben mořskou solí dováženou z pobřežní Ostie, asi 25 km jihozápadně od města. Sůl byla pro Římany tak důležitá, že po ní pojmenovávali silnice, po kterých se vozila i městské brány, kterými se přivážela. Dokonce i římští legionáři dostávali část peněz “v soli”, odkud se “sůl” dostala i do výrazu pro mzdu nejen do latiny ale i např. do současné angličtiny (salary).

Do Čech se sůl z Hallstattu dopravovala soumary po tzv. solné stezce. Přeprava po ní nebyla jednoduchá, neboť stezka byla špatně průchodná a výškové převýšení činilo asi 450 m. Stezka vedla přes Linec, Freistadt, Kaplice do Českých Budějovic, Týna nad Vltavou a pak dále do Prahy. Sklady soli byli v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou. Sůl se dopravovala v tzv. prosticích. Tyto soumarské prostice měly 55 kg. V 16. stol. byla stezka rozšířena na silnici.

Frekvence dopravy soli byla v různých letech různá. Např. v druhé polovině l6. stol. se vozilo zhruba 28 000 prostic ročně. V 18. stol. bylo ba silnici v neustálém pohybu 400 souprav formanských vozů, které do Čech dovážely sůl. Doprava soli po silnici skončila vybudováním konězpřežné železnice z Lince do Českých Budějovic 1. srpna 1832. Trasa trati téměř sledovala původní trasu.